SVÁZANÁ VNITŘNÍ ŽENA

Takto ji vidí, když si ji představí. Navíc řeší zdravotní potíže spojené se ženstvím, kvůli kterým ke mně přišla.
Takže se přes vnitřní ženu ladíme na problém a otevíráme se tématu, který tento problém způsobuje.
Klientka vidí ženu ležící v nemocnici. Je bezbranná, bolavá, v šoku. Zrovna porodila dítě, které zdravotníci zabili. Je zevnitř hodně roztrhaná, jak neurvale jí to dítě vytahovali ven. Byl tam nějaký problém a všichni kolem jsou zděšení. Nikdo s ní nemluví a tvrdí, že dítě umřelo. Ona ale viděla něco jiného. 
Pláče.
V tu chvíli se zasekáváme obě. Regrese se zastavuje. Prodýchává, přijímá a přes bolest se ladíme na ni znovu.
Jo, už to máme, pokračujeme dál.
Dítě bylo postižené, mělo podezřele velkou hlavu, asi by nepřežilo déle než pár hodin, možná minut. Sotva ho viděla a slyšela…Odebrali jí ho, že umřel, ale ona věděla, že neumřel sám. Nestihla se s ním rozloučit, obejmout si ho, pohladit ho.
Je nešťastná, nikdo jí nevěří.
Pobyt v porodnici je velice traumatický. Pláč cizích miminek jí nedělá vůbec dobře (do toho se rozezněl pláč našeho Toníka… jo, jak tyhle věci zapadaj, aniž by člověk o ně jakkoliv usiloval).
A tak ji odvezou do blázince, leží tam připoutaná v posteli, občas ji něčím napíchnou a nějak to tam přežívá.
Po nějaké době se vrací domů, k rodině – muži a dvěma dětem, ale už to není ona. Je jak tělo bez duše. Její krásný radostný život je pryč. A za pár let stejně umírá, možná je její smrt vysvobozením.
Vyčítala si, že za to všechno může ona. Kdyby nechtěla další dítě, nestalo by se to! A tak se potrestala. Důkladně.
S dítětem nechala odejít část své duše, část svého ženství.
Proto tato nemoc a i proto nemá děti. Nikdy je ani nechtěla, necítí to. Ani dnes nevěří zdravotníkům, pobyt v nemocnici je pro ni ubíjející.
Klientce se dělá špatně, uvažuje, že půjde zvracet, já ji k tomu vyzývám, že někdy je i tohle potřeba a že to není špatně. Ale nakonec dobrý, rozdýchá to a pomalu se jí začíná ulevovat. 
Takže opět prodýchává ženinu bolest a ztrátu, přijímá její život, její zkušenost a bere si svou sílu zpět. Že nic neudělala špatně, prostě se to tak stalo.
(Měla jsem pocit, že žili v nějakém radioaktivním prostředí, takové děti se tam občas rodily a čekalo je jen to, co prožilo její dítě, aby se tato informace nedostala ven.)
Opět se ladíme na vnitřní ženu, která je teď úplně jiná, je svobodná a pomalu se dostává zpátky do života.
Možná to bylo úplně přesně takhle, možná to bylo tak nějak symbolicky podobně, tak jak to u regresí bývá. 
Ale ta úleva je opravdová a citelná. 
Krásná práce