ANOREXIE, PANIKA, SEPARAČNÍ ÚZKOST

Přišla ke mně s mámou. Když ji tuhle máma objednávala a popisovala mi její problém, trochu jsem se vyděsila. Nevěděla jsem, co a jak budu dělat… ale co, říkala jsem si, když si ke mně našla cestu, evidentně to tak má být a bude to k něčemu dobré. Někdy to tak prostě je. Pocit, že člověk neví, prostě do života patří. Jen to přijmout.
Ale k příběhu.
Má spoustu problémů, zdravotní, vysoká citlivost, anorektické zkušenosti z předchozích let, panickou úzkost a možná jsem ještě na něco zapomněla.
Je to mladá a krásná žena., která se ve svém těle necítí moc dobře.
Povídáme si o jejích zkušenostech, stavech, pohybujeme se hodně na povrchu a přiznám se, do regrese, se mi s ní nechtělo. Je ještě moc mladá, říkala jsem si… Zvládne to, ve své citlivosti?
Ale při našem povídání, mi přišel obraz, který nechtěl jít pryč.
A mladá žena mi tento vjem potvrdila. Ona ho zná, často ho vídává svým vnitřním zrakem. Když naposledy měla delší pobyt v nemocnici, cítila ho pořád. Byl tak intenzivní a nepříjemný!
Takže ano, není zbytí, půjdeme se tam podívat. S důvěrou, že to zvládneme.
Vidíme malé děvčátko, které je v nemocnici, průběžně do ní něco píchají, možná i pouští žilou.
Je strašně sama, nikdo s ní nemluví, je ztracená, nejistá, nešťastná…
Slečna přede mnou pláče, protože přesně tyhle pocity zná a zažívá je. A naprosto sedí, do jejího životního příběhu…
Jako by někde v ní bydlela malá holčička, která je opuštěná, nepřijatá společností, nejistá sama sebou a občas přejímala vládu nad jejím životem.
Takže jsme přijímaly tuto zkušenost. Evidentně to byla zkušenost posledního života, který prožila.
Ono to s tou holčičkou totiž nebylo jen tak. Byla hodně nemocná a v nemocnici trávila hodně času. Předtím byla v sirotčinci. Máma tam prostě nebyla. Vůbec. Dovedete si určitě představit, co všechno tohle dítě zažívá a jak těžký život může mít.
Takže jsme v naší regresi trávili čas s malou holčičkou v nemocnici. Klientka jí podporovala, objímala, říkala jí, jak je šikovná a jak to všechno zvládá. A že kdyby její maminka žila, určitě by jí měla moc ráda. 
V tu chvíli jsme plakaly všechny tři, opravdu velmi silný příběh.
Ale to není všechno.
Holčička v nemocnici nakonec zemřela. Protože tenkrát zemřela a vůbec tomu nerozuměla, zůstalo toto trauma vryto do dalšího vtělení a nová holčička následovala na emoční úrovni tu předchozí, aniž žádné trauma nezažila.
Takže jsme to teď udělaly tak trochu jinak. S holčičkou zůstala na chvíli v nemocnici. Zůstaly obě v objetí, přijetí a pochopení až do doby jejího úmrtí.
Až poté se šlo s malou pacientkou rozloučit a příběh mohl být ukončen. Tam i tady…