KŘEČE A BOLESTI BŘICHA

Ví, že má břicho v pořádku, že je naprosto zdravá (i adekvátní lékařské vyšetření absolvovala, brrr…) a že je problém prostě někde jinde. Takže přišla ke mně. Dokonce měli odjet na dovolenou, ale museli to zrušit.

Je ráda, že nemusela čekat měsíc na termín a že když se problém ukázal, domluvily jsme se během několika dnů.

Je už zkušená, zná proces, který ji se mnou čeká. Trochu je nervózní, protože „výlet někam“ je často obzvláště hnusný a bolestný. Za to úleva, která přichází potom, je neskutečná. Po každé konzultaci z ní odpadá snad tuna nánosů, žije se jí lépe, lehčeji a radostněji. Proto se vrací. A já jsem moc ráda. Vidím, jak na tom byla a jak je na tom nyní.

Takže jdeme na to.
Propadá se svým vědomím skrze svůj pocit bolesti v břiše a paniky v mysli. 
Už to má.
Vidí ženu, jak odněkud odchází a strašně jí bolí břicho. Cítí její bezmoc, to, že jí nikdo nepomůže, že je sama a že brzy umře.
(Pozn. pokud si vzpomínáte na příběh, kde se také objevil strach, že je sama a nikdo jí nepomůže, tak správně, je to ta stejná klientka, jen jiný příběh .)
Vnímá, že se žena dozvěděla zprávu, že má vážný zdravotní problém, vypadá to velký rakovinotvorný útvar ve střevech, který je tak velký, že už se s tím nedá nic dělat. A v tý době to ani neuměli, jen dát informaci, že je to něco, s čím si nikdo neví rady a že to, co ji čeká, je jen bolest před smrtí. 
Ženu jsme pak viděly, jak leží v malé šedivé místnosti na posteli, kde bylo lezavé chladno a vlhko, v místnosti, kde žila sama, v izolaci od ostatních lidí. Věděla, že když zemře, tak tam její tělo zůstane tak dlouho, dokud ho někdo omylem nenajde, protože ji vlastně nemá kdo hledat. Byla velice uzavřená a samotářská.

On to není jen příběh o ošklivém nádoru, ale je to i příběh o lásce. Její muž odjel do nového místa, kde plánovali společné soužití. Bylo to v dobách, kdy se kolonizovaly další oblasti. Měly jsme obě pocit, že žena žila někde v Anglii a muž odplul někam do Asie, jeho práce tam byla důležitá (stavitel nebo něco takového). A tak ten strach byl ještě větší. Jednak nevěděla, zda dojel v pořádku, neměla žádné zprávy, loď se ještě nevrátila a zároveň věděla, že další lodí už vyjet nemůže, že by zemřela někde na moři, pokud by ji vůbec vzali na palubu. Protože nebyl způsob, jak mu dát o sobě vědět, byl tento stav velice stresující.

V tomto stavu, kdy zoufale toužila po přítomnosti svého muže, vnímala bolesti a strach ze smrti o to víc.
To vše vnímala i klientka přede mnou. Bolelo jí evidentně břicho a po tvářích tekly slzy jedna za druhou.
Příběh je jasný, teď přišla fáze přijímání, akceptování, pouštění, poděkování. Postupně se jí ulevovalo čím dál víc.

A protože je klientka už fakt šikovná, dostala možnost projít ženinou smrtí. 
Toho se hodně bojíme, přeci jenom smrt je smrt.
Jenže v regresích se ukazuje, že samotná smrt nebolí, fakt ne. Náš strach z ní je neadekvátně velký. A možná je to tak dobře, bůhví.
Najednou se rozzářila, prudce vydechla a bolest v srdci i v břiše přešla. Prý už zemřela. Klidně, odevzdaně, v míru.
Prohlásila, že se už ani nebojí o svého muže, protože ví, že se už mnohokrát sešli a sejdou znovu. 
A taky vlastně spolu jsou, teď, v tomto životě. 
Jejich láska je krásná od prvopočátku, jsou na sebe hodně vázaní a odjíždět jeden od druhého jim navzájem nedělá vůbec dobře. Tady byl jeden z důvodů, proč to tak je.