STRACH, KTERÝ JI NEDÁ SPÁT

 V NOCI SE BUDÍ A KONTROLUJE, JESTLI MÁ ZAVŘENÁ OKNA A ZAMČENÉ DVEŘE.
Před několika měsíci slyšela, jak v sousedním domě mlátí nějaký muž svou ženu. A od té doby se budí každou noc mezi jednou a třetí ráno. Nemůže dýchat, cítí se stažená, v ohrožení.
Nebojí se, že jí někdo ublíží, bojí se, že tam někdo přijde.

A tak si povídáme, je u mne poprvé a já jí vykládám, jak to tady probíhá. A že vlastně ani já dopředu nevím, kam nás to téma dovede a jaký příběh budeme řešit.

Chci po ní, aby se naladila na svůj strach. Doplňuje, že jako dítě zažívala tyto stavy, když k nim domů v noci občas přišel strýc, který když se opil, mlátil svoji ženu. Jako dítě mívala strach. Strýc postával na schodech a ona se zavřená v pokojíčku bála.

Ale tyhle stavy sevření mívala i dřív. Nemůže spát s otevřenými dveřmi nebo okny.

A mně se tam otevřel příběh. Příběh, který se odehrál v životě minulém.
Povídám jí, co vidím.
Mladou ženu, která bydlí v malé chaloupce, žije sama a jednou v noci k ní přijde návštěva. Je schovaná, sevřená strachy a bojí se, že ji najde. Bála se už dlouho a teď to přišlo. 
Přišel k ní voják, mluvící cizí řečí. Chová se jako blázen. Křičí, chodí po chalupě, hledá živoucí duši. A našel.
Napřed ji zbil, pak znásilnil a nakonec zastřelil.

Jenže na minulé životy dosud nevěřila, je pragmatická, nohama na zemi a takové „věci“ se jí moc netýkají.

Takže jí o tom vyprávím. Povídám jí, jak to s těmi minulými životy je. A že trauma, které zůstalo v tom předchozím se často přesouvá do života současného.

Stále tomu nevěří, ale do příběhu jí to sedí. Výborně. Ono stačí, jen když to člověk tak jako uzná, že by to bylo možné. Aspoň trochu.

Jen se tedy pořád cítí špatně a přemýšlí nad tím, proč se jí to stalo. Čeho se bojí, co když se jí to stane znovu?

A tak se ladíme do té doby. Do doby zmatků, strachů, roztříštěnosti. V té době trpěli všichni. On ani ten voják nebyl na tom příliš dobře. Po několika měsících v boji, kde přišel o většinu přátel, viděl stovky mrtvých, se šel vyřádit na české ženě. Vždyť Česko za jeho utrpení mohlo, ne?

Přijímá, prodýchává, dostává další souvislosti. Chápe svůj strach, který důvěrně zná od dětství. Pocit osamělosti, kterého se bojí. Zná toho spoustu ze života tam té ženy. Necháváme to tedy u ní. Procházíme znovu její smrt, opět dýchá, přijímá, pouští a postupně se zklidňuje její dech. Je hluboký, ona je příjemně sobě usazená a cítí se dobře. Ohromně se jí ulevilo.

Už ví, že se jí to netýká.

Jak to s těmi minulými životy tedy je? Byly nebo nebyly? Bůhví… ale teď i ona ví, že tohle trauma by na úrovni rozumu nikdy nezpracovala. A že výlet kamsi byl jednou z cest, které opravdu fungoval. I když je to nereálné, trochu bláznivé a nesmyslné.