STRACH ZE SAMOTY

Byla u mě poprvé a vůbec nevěděla, co čekat. Já zrovna doběhla na poslední chvíli, takže na mě musela i se svou nervozitou pár minut počkat.
Tak jsem to rychle vysvětlila, co všechno ji může potkat a že vlastně ani nevím, co uděláme, kam ji to posune a že můj záměr je, udělat pro ni po dobu konzultace co nejvíc a zároveň tak akorát. 
S někým děláme pracovní či vztahová témata, s někým pořádek v hlavě, pracujeme s emocemi, představami, tématy rodu, nebo pomocí regrese se vracíme do dětství, k porodu, řešíme minulé životy. Ale to je docela fuška a rozhodně se nemusí bát, to ji dnes fakt nepotká, třeba někdy příště.

Trpí občas panickou úzkostí. Nemůže být sama, potřebuje mít u sebe někoho, o koho se může opřít. Nevyhledává moc společnost, nedělá jí dobře. Raději je doma, v klidu, ale sama ne, to je taky blbý. Tyhle stavy mívá už od dětství.

Nedávno ji začalo bolet břicho. Absolvovala kolečko u doktorů, včetně oblíbené hadice v břiše a kde nic, tu nic… Všechno v pořádku. Jenže jí to bolelo. Hodně. A to, že zůstávala sama doma jí její strach ještě zhoršovalo. Stačilo, aby se za mužem zaklaply dveře a její stav se rapidně zhoršil.
Jen si to představila, začala plakat, klepat se a bylo jí evidentně hodně špatně. 
Prý to nezvládne, nikdo jí už nepomůže, nikdo neví, co jí je.

„Výborně. Tak dýchej, všechno je v pořádku.“
„To moc není, je mi špatně, nezvládnu to, nelze mi pomoct.“

Ale já jsem se díky této strašidelné emoci mohla jak po cestě napříč časem vydat dál. Dětství? Hmmm… tam to nebylo. To byla spokojená, porod OK, rod OK… aha… 
Víš, já už to asi vidím.
Rozklepala se ještě víc.

Vidím ženu, jak leží někde v místnosti, kde je sama a nemůže ven.
Ženě přede mnou se udělalo hodně nevolno.
Ta, v mé představě, má na sobě nějaké boláky, ty hnisají, asi má tyfus nebo mor, křeče v břiše… bůhví, co to je za nemoc. Zazdili jí tam, aby tu nemoc nerozšiřovala mezi lidi a čekají až umře. 
Klientka vypadala, že už to nedá, břicho jí bolelo, vypadala že omdlí a já v tu chvíli věděla, že ji tím musím protáhnout stůj co stůj. Že to bahno se musí zvědomit a přijmout, aby mohla jít ven a tento příběh už opustit.
Takže dýchej, holka, už to máme, vydrž, prosím.

A já pokračovala. „Mám pocit, že to bylo dobrých 300 let zpátky. Dřív se to tak dělalo. Myslíš, že je možné, že tuto zkušenost jsi mohla mít v některém ze svých minulých životů?“ (Jojo, to dneska dělat nebudeme, chmmm!!!) Kýve hlavou, cítí, že ano. 
„Můžeš přijmout, že se to mohlo stát?“
Opět kýve souhlasně hlavou, mluvit jí moc ještě nešlo. 
„Tak to prodýchej, prostě se to stalo.“

Takže dobrý, máme příčinu, tak ji ještě zpracovat. Ale to taky nebylo jednoduché. Klientka měla taktéž stejný vjem jako já a tak jsme ji mohly vnímat obě dvě. Jenže postižená morem umřít ještě neměla, byla v panice a hrůze, zazděná, netušíc, co se děje, s pocitem, že jí nikdo nepomůže, že tam asi umře.

Klientce se dělalo pořád špatně, klepala se, plakala, bylo jí zima. 
Ta zazděná osoba prostě žila v ní.

Takže jsme s tím tak pracovaly. Přijímaly, dýchaly, povídaly si o tom, všímaly si paralel, které zná ve svém životě, ty pocity, stavy, velice podobně jako ona tam… Najednou žena přede mnou prudce vydechla. Narovnala se, podívala se na mne užaslým pohledem a prohlásila, že už je to pryč.

Přijala skutečnost, že to bylo možné, ale že je to minulost, už je to pryč a ona s tím tenkrát nemohla nic dělat. Kdyby ji vypustili, už by stejně nepřežila. Ukamenovali by ji. 
Přijetí, odpuštění, dýchání a neuvěřitelné osvobození…
Odcházela ode mne snad úplně jiná žena.