STRACH ZE SEXU A Z MUŽŮ

 

Povídá mi o sobě, jak to má a měla, to, že si muže vlastně bojí pustit k tělu. Z jejího povídání mám pocit, že jako malá musela mít nějakou nepříjemnou zkušenost. Zneužívání, sexuální narážky, agresivního muže… Nene, prý nemá. Nic takového.
Absolutně ne. To by se prý pamatovala.
A já ji tvrdím, že možná ani nepamatovala. Pokud něco takového zažíváme v dětství, naše vědomí to zasune někam hluboko. Jednak nevíme, co s tím, bojíme se o tom mluvit a nějakým způsobem se to snažíme přežít a zvládnout. 
Dobrá tedy, beru. Nemáš.
Tak musíme hledat někde jinde.

OK  Naladila se na vlákno svého příběhu a nechala si přijít vjem. (Pozn. ona je totiž tak šikovná, už umí spoustu věcí. Když ke mně před lety přišla, nešlo jí moc ani meditovat a že by takhle úžasně regresovala by ji ani ve snu nenapadlo. Cha!)
Vidí se jako mladičká, asi tak 15ti letá dívka. Ta byla provdána za staršího muže, takového hromotluka velikého. Jenže to nefungovalo. Těšil se na mladou natěšenou milenku a dostal pannu, jež byla ustrašená, droboučká a „nic“ s ní nebylo. Párkrát to zkusil a násilím si vzal, co si myslel, že mu patří. A pak už ani to ne. Jen jí nadával, že je k ničemu. (A že tenhle pocit, milá žena, velice dobře zná. A strach, že by byla k ničemu, je ještě větší. Takže radši nic. To dá rozum.)
Takže si to prodýchává, přijímá, děkuje, bere si zkušenost a sílu a vypadá to hezky harmonicky.

Mám ale pocit, že tam ještě něco je. A tak jí to říkám. Vypadá chvíli nedůvěřivě, evidentně se jí do toho nechce.
Hmmm, to je ono, tam to nebude takové jednoduché, jako tohle, nechce se ti do toho… tak pojď, půjdem se tam podívat, vyzývám ji.

Zavírá oči a v tu chvíli se v pokoji změní energie na dusivou a nepříjemnou. Ježišmarija, mně je strašně blbě, říká, vidím náš byt.
Aha… takže přeci jenom…
Téma je i v tomto životě.
Vidí se jako malá holka, je zavřená v pokoji a strašně se bojí. Slyší jak křičí na mámu její partner. Když jde ven na záchod vidí, jak chlap její mámu škrtí. Je tam křik.
Pak mluví s mámou a ta jí říká, že ať se děje cokoliv, ať nevychází z pokoje.
A tak ta malá holčička v pokoji zůstala. 
Žena přede mnou leží na koberci, zalezlá v koutě, v očích děs.
(Na oko se na mě zlobí, že jí to nedělám jednoduché, že jí je špatně a že se mnou otevírá zase takové odporné hnusárny. Vždyť sis tady pro to přišla, to je dobře! Jen pojď, to bude dobrý, vydrž!)

Stále leží na zemi, rozdýchává a udivuje se, že si to vůbec nepamatuje. Vnímá velký strach mámy o svůj i její život (aha, tak evidentně chlapík vyhrožoval, že něco udělá oběma).
Jako malé dítě přijala teorii, že všichni muži jsou potenciálně zlí a nebezpeční. A že svou agresivitu můžou kdykoliv projevit. Proto muže v životě nemá. Je to bezpečné. Potřebuje přežít, ne být ohrožována.

Jo, to jí dává smysl. Pomalu si sedá a vrací se jí barva do tváře. Vypadá, jako by přeházela hromadu uhlí 

Ještě přijímá, pouští a otevírá se novému. Tomu, co vlastně moc nezná. Ale věří, že teď to zvládne. Protože chlapíky, co se po pár panácích promění na agresivní psychopaty, pozná na sto honů. Tu zkušenost už má. Už ji nemusí zažívat znova a nemusí se bát.
A i když, jako malá, nebyla ani zneužívaná, ani bitá, strach o život byl tak silný, že zablokoval veškeré muže v jejím životě.

Když jsme spojily dohromady příběh znásilněné ženy z konstelace, mladé dívky, jež měla pocit, že je k ničemu a zkušenosti z jejího dětství, není se vůbec čemu divit, že to bylo tak, jak to bylo.

Takže odbLokováno, uvidíme, co a koho jí život přinese dál