TAKOVÁ JINÁ SEPARAČNÍ ÚZKOST

Jiná je proto, že to není miminko, ale budoucí školáček. Maminku nerad opouštěl vždycky, na školku si dlouho dlouho zvykal a nedávno se to tak zkomplikovalo, že byl problém ho nechat u babičky, ve školce, naprosto kdekoliv.
Jenže máma musí občas chodit do práce a táta taky.
Každodenní stres pro všechny, který se neustále zhoršoval. Takže co s tím, vždyť za pár týdnů začne chodit do školy!

Přiznám se, že jsem to po nějakém čase hledání a zkoumání, kde může být problém, málem vzdala a chtěla dávat kontakt na kamarádku, která by jim snad pomohla víc. Točily jsme se s jeho mámou v kruhu a pořád to nedávalo smysl.
Jo, prožil teď náročné období ve školce, které bylo pro něj velice stresující, každodenní scény, vyčerpaná máma, do školy se těší, ostatní vše v pořádku, ale nikdo v podstatě neví, co se mu děje, nedokáže o tom mluvit.

Pak jsme zjistily, že starší sourozenec si zvykal na školku několik let a každé ráno proplakal. Máma je taky hodně citlivá žena, do kolektivu vstupuje obezřetně a raději pozoruje okolí. Možná to mají děti stejně jako ona. Dokonce i děti sestry měly tentýž problém!

Takže to je ono, vážení, něco se v tom rodě stalo. Jen dopátrat, co to bylo. V tu chvíli mi přišel obraz malého chlapce, který je naprosto sám. Sám na celém světě. O rodiče přišel, možná někde ve válce, ale vypadá to, že se to stalo ještě o pár let dříve.
A tak to ženě popisuji. Rezonuje to s ní a po tváři se jí koulí velké slzy. Jo, to je ono, ten pocit strachu, že bude sama na celém světě velice dobře zná. Když se naladí na svého syna, zjišťujeme, že to sedí taktéž… Ač nikdy nebyl sám, nikdy se mu nic podobného nestalo, vládne mu tento strach. Strach a pocit, který vznikl aspoň o sto let dříve a předával se z generaci na generaci.
Naladíme se na malého prapředka, přijímáme jeho těžký osud a s láskou mu věnujeme pozornost. Přijímáme jeho samého s jeho bolestí. Jeho však trauma, necháváme u něj. Už se o tom ví, takže není potřeba to nevědomě prožívat dál. Byla to tak náročná zkušenost,že svůj děsivý strach, že přijde o své blízké uložil v sobě na věky věků, napříč generacemi, které přišly po něm.

Obrovská úleva to byla, co mám povídat… I když to logiku nemá, dávalo to smysl. Do rodu se vrátila opět síla a důvěra v život. A tak to má být.