VŠUDEPŘÍTOMNÝ STRACH Z UMÍRÁNÍ

Bojí se umírat. Bojí se, že dostane rakovinu, nebo nějakou děsivou nemoc, často se pozoruje a jakákoliv podivnost na těle ji strašně vyděsí. Ani se tak nebojí smrti, jako toho, že bude umírat dlouho, nikdo jí nic neřekne, bude to nedůstojné, dlouhé a útrpné. Strašlivě jí to děsí. Velice často na to myslí a stresuje jí to.
A tak hledáme.
Zemřel jí tatínek, umíral půl roku a chlap jako hora se pomalu vytrácel. Ale s tím je smířená, prostě to tak bylo, už je to dobrý.
Ani jako holčička netrpěla tím, že by viděla nějakého mrtvého příbuzného, neříkali jí žádné kraviny o smrti, netrpěla nějakou nemocí, pobytem někde v nemocnici, nic. Vše OK.
Takže musíme hlouběji, v tomto životě to totiž nevzniklo.

Pomalu se nám oběma odkrýval příběh.
Mladá žena, z dobře situované rodiny se rozhodla dobrovolným pracím v nemocnici. Vypadalo to na období okolo 1. světové, možná Londýn nebo nějaké jiné velké město. Vozila jídlo, povídala si s pacienty, pomáhala jim a měla je moc ráda.
Oddělení, které měla na starosti bylo takové „dožívací“. Nikdo se z těchto lidí nevracel domů, v podstatě čekali na svou smrt. Lidé, kteří leželi na kovových postelích byli různě postřelení, chyběli jim končetiny, měli divná zranění. Vnímala jsem tam pocit bolesti, zápachu a prázdnoty.
V jedné místnosti jich bylo naskládáno spousta. Lékaři tam snad ani nechodili, sestry byly jako bez duše a tato mladá dáma se jim jako jedna z mála snažila pomoct s jejich utrpením.
Jak moc to na ni bylo náročné se nedá asi ani popsat.
Ale příběh pořád nechtěl skončit, bylo tam něco, co nám chybělo.
Dobrá, takže opět přijímáme, dýcháme, můžu říct, že se nám v tu chvíli zvedá žaludek oběma. 
Už dobrý, tak co nám tam ještě chybí, abychom to mohly uzavřít. Hm, tady to je…

Je to láska, krásné otevřené srdce, pocity důvěry, sdílení a vzájemné solidarity. Jedinečný pocit, z kterého žena přede mnou pláče. Vnímá, jak byla pro ně důležitá, mohli si s ní povídat naprosto o čemkoliv. Vnímá svoji sílu a odvahu. Byla úžasná!
Jednou se jí ale jednoho muže zželelo. Možná ji přemluvil. Čekání na smrt bylo pro něj veliké utrpení. Měl bolesti a věděl přesně, co chce.
A ona mu s tím pomohla. 
Pomohla i jiným, ne často, ale bylo jich více…

Nemyslete si, nebyla to žádná vražedkyně. Možná jen vykonavatelka eutanázií. Co by za to v dnešní době někteří dali!
Opět dýcháme, přijímáme, necháváme projít skrz systém. Husťárna, co vám mám povídat!
Nedělala to naschvál, vnímáme dobré srdce, záměr, kterým chtěla skutečně pomoct a pláčeme s klientkou obě dvě.
Možná si řeknete, že to bylo neetické a děsivé. Ale ještě v dřívějších dobách bylo zvykem trpícího po boji „dorazit“, přítel pomohl příteli, aby netrpěl a nečekal potupně na smrt. A když nám umírá kočka? Co uděláme? Necháme ji v tom?
Bůhví, co je tady dobré a co je špatné. V době, ve které se tento příběh otevřel nebylo nic, co by těmto lidem pomohlo natož ulevilo.
Ale to, že tato dívka cítila obrovskou vinu, to změnit nemohlo.
Sama se pak zabila, skočila do řeky a utopila se. Nikdo ji už nenašel, aby ji mohl pohřbít.

S tímto tajemstvím milá žena zemřela a zůstalo jí to vryto v duši. Její panika a hrůza v tomto životě jí snad toto trauma měla připomenout. Bála se, že bude umírat stejně pomalu jako umírali ti, o které se starala.
Dohodly jsme se, že jí zapálí dušičkovou svíčku a do řeky hodí květinu, jako vzpomínku. Odcházela ode mne unavená. Uvědomění, že něco takového evidentně prožila, její pocity, které popisovaly věrně tento příběh byly pro ni hodně náročné.

Ještě druhý den psala, že jí není dobře. Nedivím se. Chce to pár dnů čas, než bude zase dobře. A ono bude.